Stručný výtah z historie Dětského domova se školou Tyršova 7, Kostelec nad Orlicí

 

1.část

              Dětský domov v Kostelci nad Orlicí je pokračovatelem a nositelem dnes bezmála stoletých tradic práce na úseku mládeže mravně narušené.

             Časopis Orličan (Kostelec nad Orlic, roč. VIII, č. 9, str. 3 z 1. března 1919) přinesl zprávu, že:“V těchto dnech zahajuje činnost Chlapecká výchovna české zemské komise pro hochy mravně vadné v bývalém studentském Zoubkově útulku v Kostelci nad Orlicí (založen v r. 1902, zrušen v r. 1917).

Do ústavu bude přijato asi 60 hochů mravně vadných, to je takových, kteří se ocitli již vlastním chováním na cestě mravní zkázy a zločinnosti a neb těch, kteří následkem válečných událostí neb rodinných a jiných poměrů, postrádají řádné výchovy, takže by zpustli.

Ústav bude mít školu, své dílny- krejčovskou, obuvnickou, truhlářskou, zahradnictví a později i hospodářství“, tolik citát časopisu.

Válečnými událostmi v citátu jsou zmíněna léta I. Světové války (1914-1918), kdy otcové, vzdáleni od rodin, místo výchovy svých dětí válčili v zákopech na bojištích celé Evropy.

Z první kroniky ústavu (1924-1932) víme, že výchovnu otevřela dne 11. Února 1919 Česká zemská komise pro péči o mládež v Praze III. Otevřením byl pověřen ředitel obdobné výchovny v Jilemnici pan J. Pešina, který již 26. 3. 1919 předal odbornému učiteli měšťanské školy z Tábora p. Josefu Sedloňovi, jenž vedl ústav se svojí ženou Annou až do 31. 8. 1927. Ten vybudoval ústav dle tehdejších představ na principu rodinné výchovy, kde „…chovancům dostane se nejen výživy a vychování domácího, ale i školního vzdělání a praktického kursu řemeslného“. Ústav byl určen pro hochy mravně vadné nebo zanedbané ve věku školou povinných.

Nedostatek finančních prostředků byl příčinou, že se najatá budova (č.p. 568) neodkoupila, ale dokonce v roce 1924 byl ústav nucen najít jiného vydržovatele – tentokrát Ústřední sociální ústav hl. města Prahy.

V té době měl „vychovávající ústav“ (vychovatelna) celkem 32 chovanců, osou výchovy byla domácnost ředitelova, chovanci byli považování za členy této rodiny. Některým vybraným chovancům ústavní školy byla povolena návštěva veřejné měšťanské školy chlapecké, vzdělávání bylo rozšířeno o výuku němčiny a hry na housle. V roce 1925 byly založeny ústavní kroužky „muzikantů“ a „pěvců“ a bylo hráno i loutkové divadlo.

Nalézáme zde již tehdy zárodky zájmové činnosti, výchovný (nebo převýchovný) proces vedli tzv. pěstouni – mistři.

V roce 1926 došlo s úpravou poválečných poměrů k přejmenování na „Dětský domov chlapecký“, v roce 1927 přebírá domov nový ředitel pan Tomáš Krejčíř, pouze však na necelý půlrok.

Od 1. února 1928 do 10. června 1930 vedou domov nový ředitel Antonín Málek se svou ženou Bertou jako hospodářkou. Již v roce 1926 však rada hl. města Prahy schválila statut pro kuratorium (správní výbor) ústavu ve složení: profesor st. reálky v Kostelci nad Orlicí, člen Učitelské jednoty Komenský pro okres Rychnov nad Kněžnou, ústavní lékař, zástupce města Kostelec nad Orlicí, zástupce okresní správní komise v Kostelci nad Orlicí, ředitel ústavu a ústavní učitel. V roce 1929 tvořili personál ústavu: ředitel, učitel ústavní jednotřídky, hospodyně (dnešní hospodářka). Tři řemeslníci – pěstouni (truhlář, krejčí, obuvník) a dvě pomocnice v domácnosti. Mimo to přicházeli ústavní lékař, tři učitelé náboženství (římskokatolického, československého a  českobratrského-evangelického), pradlena, švadlena a myčka, to vše při 49 chovancích ve stáří 7-16 let, převážně z Prahy (z toho 5 sirotků, 23 polosirotků, oba rodiče mělo 21 chlapců, z nichž však 11 žilo rozvedeno a např. 15 dětí bylo nemanželských).

Od června 1930 vedl ústav Josef Sejkora z Prahy s manželkou, která také zastávala funkci hospodyně. Za jeho ředitelování byl 1. 7. 1936 chlapecký Zoubkův útulek přestěhován do Dolních Počernic u Prahy (do místního zámku), kde byl znovu přejmenován podle mecenášů na Chlapecký domov hl. města Prahy- vychovatelna manželů Olivových.  Důvodem přemístění z Kostelce bylo pravděpodobně neprodloužení nájemní smlouvy na budovu a výhodnější poloha Počernic u Prahy. Možnost dostatečné fyzické práce, cvičení, pobyt na zdravém vzduchu, na slunci a u vody, naprosté přerušení styků s bývalou vychovatelkou – pražskou ulicí a periferií, to byly výhody výchovného působení po dobu existence ústavu v Kostelci nad Orlicí.

Do Kostelce se ústav vrátil až po roce 1945 v souvislosti s uvolněním nově postavené budovy v Pelclově ulici č.p. 279. Budova byla původně stavěna městem jako chudobinec asi v letech 1936 - 1938. Po roce 1939 ji převzala německá okupační správa a dle vzpomínek pamětníků zde umístila ozdravovnu organizace německé mládeže. V určité době snad budova sloužila i jako útočiště Svazu německých žen a dívek, hlavně v období spojeneckých náletů na Německo.

Po roce 1945 se prvním ředitelem stal p. Jan Jindrák, po něm krátce pánové Sýkora a Turnovec, od 1. září 1953 řídí tentokrát již Krajský dětský domov (KDD) a osmiletou střední školu se zvýšenou výchovnou péčí Karel Kužel. A to až do roku 1970.

Rozběhly se zájmové kroužky (mičurinský, fotografický, pěvecký, technický, dovedných rukou, loutkářský, šachový, čtenářský, tělovýchovný), na jaře 1956 byla na vodu spuštěna první ústavní pramice a začaly se uplatňovat nové formy výchovné práce. Začala pracovat žákovská samospráva, uskutečnila se prázdninová výměna v Maďarsku. Žáci se zúčastňují brigád, sbírají léčivé rostliny a odpadové suroviny. Z výtěžku byla již v roce 1955 zakoupena televize.  Učitelé ve škole věnují značnou část volného času výchovné práci, která je v tomto typu zařízení na prvním místě.

Do ústavu nastupuje sociální pracovnice, zajišťující styk ústavu a chlapců s rodinou a institucemi a orgány péče o děti, nastoupila také dětská zdravotní sestra. V polovině padesátých let se kapacita ústavu oproti předválečnému stavu zdvojnásobila. Ve škole s DD je kolem stovky žáků – chovanců.

Hodnotných výsledků bylo dosaženo i na úseku zájmové činnosti – např. ve školním roce 1959 – 60 byl šachový kroužek vedený vychovatelem Jozefem Hacalou účastníkem celostátního finále žákovských družstev Pionýrské jitřenky a obsadil 3. místo. V ústavu byla založena žákovská knihovna v roce 1960 a v roce 1961 byl získán školní pozemek o výměře 29 arů, sloužící k výuce pracovní a polytechnické výchovy k mimoškolní činnosti a také obohacující ústavní kuchyni.

Dvůr domova byl rozměřen na hřiště na odbíjenou a košíkovou. Od 1. března 1970 nastoupil na místo ředitele prozatímně dosavadní učitel Josef Kozel – do 31. 8. 1971.

Začalo se s chovem králíků pro zpestření jídelníčku a pěstování vztahu ke zvířatům, škole s domovem byl místním Svazem rybářů propůjčen k péči a údržbě rybníček v Grundě. Žáci i zaměstnanci pracovali na dokončení tělocvičny, která byla zkolaudována v březnu 1973.

S počátkem školního roku 1971 – 72 nastoupil do funkce ředitele Vladimír Perdek a od 1. září 1972 nese KDD nový název – dětský výchovný ústav (DVÚ), jehož součástí je základní škola. Ústav je rozdělen do tří pracovních úseků: základní škola, úsek mimoškolní výchovy, který zajišťují kvalifikovaní vychovatelé s aprobací speciální pedagogika, a úsek hospodářsko - administrativní. Postupně byl propracován ucelený systém převýchovných metod, vedoucí v cyklu jednoho školního roku od autoritotavního  vedení až k fázi autoregulace jedince i výchovné skupiny.

Pro dobré výsledky výchovně vzdělávacího procesu byl ústav několikrát pověřen ministerstvem školství ČR organizací sportovních olympiád DVÚ. Letní olympiády se v Kostelci uskutečnily v letech 1974 a 1983, zimní olympiáda byla pořádána v roce 1986 v Deštném v Orlických horách.

V letech 1984 -  86 byla při ústavu zřízena třída SOU stavebního, učební obor zedník pro svěřence v prodloužené výchovné péči a bylo dosahováno dobrých výsledků. V odborné praxi učni přispěli svojí prací k vybudování mateřské školy ve Vamberku a budovy šaten na sportovním stadionu v Kostelci nad Orlicí. Tato třída byla však v druhém roce zrušena rozhodnutím  Oš Vč KNV v Hradci Králové. Zavedené a vedené sledování úspěšnosti převýchovy u propuštěných svěřenců po dobu dvou let po propuštění ústavu ukatuje na relativně dobrou účinnost zařízení.

konec 1. části